Broken...

Nevím co se to semnou děje. Jeden den se cítím jakobych dělala radost lidem tím, že jsem na světě a snad si i myslím, že mě může mít někdo rád.. Druhý den se všechno obrátí a já se cítím, jako bych byla to nejhorší, co se na tenhle svět mohlo dostat. Slyším výčitky, chci se začít chovat jinak, abych zase byla ta holčička, co všem dělá jenom radost a ne starosti.. Pak se neudržím a všechno mě to skolí. Brečím. Nevím si rady, nechci vypadat jako slaboch, proto brečím někde, aby mě nikdo neviděl. V tomhle podělanym období mám spoustu písemek ve škole, abych dodělala ročník a já mám pocit, že to asi nezvládnu. Natož abych myslela na to, že si mám zvolit semináře na příští rok a tím částečně rozhodovat o svém budoucím povolání. S takovýma pocitama nemůžu udělat nic dobře a není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Všechno se bortí jako domeček z karet.
Snažím se utíkat před okolím, ale asi nejvíc se snažim utíkat sama před sebou.. Nechci být doma, protože vím, že.. Já ani vlastně nevím, proč.. Potřebuju být chvilku, delší chvilku, uplně sama, ale je tu příliš velké množství lidí, kteří mě nenechají dýchat, nechápou mě. Jediné co teď chci, je asi dlouhá, předlouhá procházka někam, kde nebude nikdo. Kde budou šumět jenom stromy a zpívat ptáci a já se v tom všem budu jenom procházet.. Piknik, jo. Chtěla bych udělat piknik, ale s tím rozdílem, že na dece budu jen já, papír a dopis.
Ani nevím, proč vás s tímhle otravuju, asi si myslím, že když někdo bude vědět o mém trápení, uleví se mi. Možná. Nevím, nedokážu ani popsat co cítím. Jediné co vím, je že mi je lépe když jsem sama. Když jsem mezi jinými lidmi, když jsem odříznutá od toho stereotypu, co mě v tomhle ubohym městě pronásleduje na každym kroku. Vadí mi, jak na mě každý civí, ale já jsem byla vždycky jiná. Cítím, že ze mě začíná promlouvat mé horší já. Ano, je to tak. Až moc si rozumí s alkoholem a je jí naprosto jedno, co potom způsobí. Nerozhlíží se a dělá si co se jí zachce. Závidim jí. Závidim jí tu volnost...