Zamyšlení: Asi jsem už velká?

A tak mi trošku začíná chybět ta práva podzimní atmosféra. Ne, nechci si stěžovat, že se mám špatné, to vůbec. Jen mi trosku chybí to barevné padající listí, pochmurná rána.. Ono tady je sice taky podzimní doba, začíná být chladněji, sluníčko zachází brzo a má takovou tu podzimní barvu, ale listí tu není podle mých představ.. Vlastně nic tu není tak, jak bych si podzim představovala. V mých představách je podzim plný barevného listí, zality sluníčkem, občasný déšť, mlhavá rána. Všichni nosí kožené bundy a sály, dlouhé teplé svetry.. Ale takový není podzim asi nikde. Jen v mých představách.         

Každopádně, nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by oslavoval podzim, ba naopak.. Ale teď na mi to tak nějak začíná chybět. Ono když jste od mala na něco zvyklí, asi to k vašemu životu patří a vy to dříve či později začnete postrádat, ačkoli jste si mysleli, že ne. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by oslavoval Halloween. A teď si tak trošku začínám pomyslet na to, že by bylo hezké si třeba vydlabat dýni. K tomu se pojí i to, že právě teď hledám něco, co by mi takovou tu klasickou podzimní náladu navodilo, a tím by mohla být i obyčejná dýňová polévka, no ne?

No, asi už jsem na všechny tyhle "maličkosti" velká nebo jak to nazvat. Je to asi dva roky zpátky, kdy se pro mě i vánoce staly takovou, jak to říct, takovou rodinnou sešlostí a snad bych se i obešla bez dárků. Udělalo by mi radost napéct cukroví, provonět byt vanilkou a vším tím vánočním kořením, s maminou připravit štědrovečerní večeři, posedět s rodinou u stolu a hezky si popovídat a být jednoduše spokojená, že jsme všichni hezky pohromadě... Čím dál víc si začínám vážit toho, že můžu chodit, když jsem doma, s maminou na kávu a jen tak se ve všem tom chaosu pozastavit. Vážim si toho, že máme čas jen na sebe. Pak když se vyskytne ta vzácná chvilka a tatík má čas a my si třeba můžeme všichni dojít na oběd, je to pro mě něco úžasného. To je taky jeden z důvodu, proč mám rada, když mě taťka s mamkou vezou občas do Prahy nebo pro mě musí chudáci dojet, protože nejede autobus, to si pak všichni tři vždycky dojdeme na kávu a je to opravdu příjemné. A že vynechávám bráchu? Ne toho nevynechávám, jen brácha je ten typ člověka, který nemá potřebu někam moc chodit a ikdyž ho třeba delší dobu nevidím, pořád vím, že ho mám. Pořád je to můj velkej brácha a kdykoliv, cokoliv, vždycky vím, že mě podrží! Pak me v téhle chvílích mrzí, že nemám čas na to, abych mohla navštěvovat babičku s dědou, protože lepší prarodiče nikdo nemá! I proto jsem "vděčná" za to, že předtím než jsem odletěla nám dělali doma okna. Bydlela jsem teda týden u babičky s dědou a ačkoliv jsem byla kolikrát protivná, nic se nemůže vyrovnat večerním rozhovorům s babičkou. Protože nikdo vám nepoví víc než vaše babička.

No, pěkně jsem odbočila od tématu, že? Ale to nevadí, měla jsem potřebu tuhle svoji myšlenku někam napsat a i kdyby vás to nezajímalo, mě je to jedno. Třeba tuhle myšlenku jednou někdo najde a donutí ho to zamyslet se nad svým životem. Samozřejmě nikdo nejsme dokonalí, ani já ne. Ačkoli mám svoji rodinu moc ráda a vážím si každé chvilky s nima, pěkné je prudím a když si to pak uvědomím, je pozdě, ale opravdu mě to mrzí. Přeci jen, co bych byla bez mojí rodiny? Nic, ani bych neexistovala.